Po dvou měsících se přihlásila touha něco napsat. Teda popravdě řečeno, touha něco napsat se většinou vybíjí na slohových pracech s tématy jako např. Když se daří tak se daří,a le můžu tam napsat soukromou variantu toho příběhu? Nemůžu, protože to by se mi pod každou slohovkou neskvělo červené "výborně!"

Vlastně se ani nijak moc nebudu snažit napsat něco smysluplného, protože vím, že to nikdo nebude číst a kdyby přece: "omlouvám se, Vám". Jenže dva týdny doma s teplotou a kašlem na Vás zanechá psychické následky..

Panebože, kdybyste jen věděli, jak moc se nudím. Jediné moje štěstí je, že máme nainstalovaný satelit, protože díky tomu se můžu dívat na Němce. Na českým nic není a Angličani mají v kuse jen zprávy, který mě nebaví.. Možná si řeknete, že nejsem normální a nebo že si vymýšlím,a le opravdu ne. Moje němčina není tak nejhorší a když se dívate na Sponge Boba v němčině, tak je to totální pohoda..

Taky jsem s němčinou a angličtinou nikdy problém neměla, protože mám dva krásný kluky, kteří mi občas zavolají aby si pokecali. Jeden je Němec a jeden je z USA.. Takže jsem ráda, že si můžu pocvičit svůj jazyk.

Víze, nejkrásnější je, když mi ten Němec řekne, že mám krásnou výslovnost a že by mě chtěl vidět mluvit v reálu, to já ho přece taky.

Ale nebudu tu rozvádět sama sebe, jak říkám jsem totálně mimo a ptřebuju někde něco napsat a měla bych si taky někam napsat, že si mám vzít prášky abych na to zase nezapomněla.. Je to hrozný! Občas mám pocit, že mi je mnohem víc než je, teda alespoň v oblasti nervových spojů v mém těle, protože pořád zapomínám!

A víte, co mě maximálně štve? Teda kromě toho, že Identite není na FCB! :D Už jsem zameškala asi 4 trenály v hopu! Něco by ses tím mělo dělat!

No nebudu už psát, určitě se zase ozvu.. nejsem schopná bez blogu být!

Proč vlastně ze začátku něco tak milujeme a natolik si to oblíbíme, že to můžeme vídat, poslouchat nebo řešit stále? A proč se později stává, že nás věc, kterou jsme považovali za dokonalou, zradí? Ať už je to písnička nebo člověk. Může to být kdokoliv, cokoliv a hlavně nezáleží na rovnoběžce, kde stojíte. Toto se stává všude!

Každý si ze začátku myslí, že nelze nalézt nic lepšího. Intenzita tohoto pocitu by se dalal snad i měřit, ale to je snad v jednom z tisíce správný pocit. Protože v jakékoliv situaci si nasazujeme růžové brýle, které září optimismem. Stejně tak ale jejich jas začne povadat s tím, když zjistíte, že ona věc sporu není tak dokonalá.

Ale proč je naše snaha na začátku ze všeho udělat pohádku nakonec převálcována obavami a černými myšlenkami? Proč se ze závislosti, zamilovanosti a růžovosti někdy stává jen součást života?

Prostě zahodíme to, co máme pro něco nového, něco, co nám příjde super, protože to ještě neznáme. Někdy ale nepočítáme s tím, že co je nové, není nutně nejlepší. Vrhneme se do všeho po hlavě, řekli bychom si, tak to má být, ale co když tento přístup je možná tím, co všechno zkazí. Zbrkle se nemá dělat nic, rozhodně ne vlítnout do vztahu s člověkem.

Začala jsem psát hlavně o mezilidských vztazích,a le hlavním impulsem k této myšlence byla moje oblíbená písnička. Jste schopní ji poslouchat každý den několikrát, ale kolik takových dní je? Dní, kdy poslucháte jen to jednu, která se Vám tak líbí? Je jich rozhodně dost málo, protože ty pasáže, které Vás bavily, části, kde se Vám líbil rytmus a souznění se stávají jen částí té písničky.

Nakonec se to stejné může stát i ve vztahu, co Vás dřív, vzrušovalo, přitahovalo a co bylo prvotním impulzem k tomu, že jste si jí/jeho všimli, se nakonec může stát stanicí konečná. Všimli jste si, že vyčnívá,ale nakonec Vás možná bude štvát, že chce mít poslední slovo. je jen málo tolerantních lidí, kteří jsou ochotní trpět něco, co je obtěžuje a vyrovnat se s partnerovými chybami. Asi proto raději utíkáme do jiného vztahu a v dalším případě si možná vybereme muže, který bude tiše sedět v kruhu přátel.

Legendární Pelíšky. Radosti a strasti v době komunismu očima několika lidí.

Ráda poslouchám naši moderní hudbu,a le občas se najde hit, který zasáhne moje srdce a tento je jedním z nich. Možná to bylo spíš filmem, ve kterém zazněl, protože jeho děj opravdu vzal za srdce. Hlavně situace, kdy se ve venkovní besídce pokusili oběsit dva lidé.

Takže dneska jsem se rozhodla na 100% pro rubriku radosti slečny vé Diorové. Protože celý den byl radostí. Probudila jsem se s opravdu dobrou náladou asi v devět hodin.

Hlavní ale je, že jsem ve čtvrt na jednu potkala slečnu jedinečnou PÉ. Daly jsme si sraz na nádraží a koupily lístky na vlak a potom jenom seděly na zábradlí a čekaly..

Prostě jsem to asi přehnala s tou blond, ale nevěděla jsem, že ona myslí blond melírek tak agresivní.. Prostě je to dost hodně blond, ale je asi spíš nezvyk než moc blond vlasy. Nevím, prostě stejně nejlepší je na tom těch pár fialových pramínků, co jsem si nechala obnovit.

Není těžké psát, je těžké psát na téma, inteligentní články s poentou, vtipné články s poentou.. Je těžké dokázat, že zrovna vy máte talent. Protože slova mohou znamenat více věcí, slova mohou malebně popsat skutečnost, ale také můžete jedním slovem pokazit celý článek. Slova jsou schopná zvukomalby, sloa dokreslují situaci, slova zkrášlují skutečnosti..